Lesk a bída protivládních hnutí

Diskuse kolem pádu vlády posledních dnech nebraly konce. Protože se však Věci veřejné rozhodly setrvat ještě chvíli u erárního žlabu, konec vlády nehrozí. Přesto jsou tu jiné síly, které mají demonstrace a svrhávání vlády tzv. v popisu práce.

Občas se v tisku objevují názory, že v Česku se moc demonstrovat neumí. Češi jsou prý líní na to, vyjít do ulic a pořádně přitlačit vládu ke zdi. Za vzor jsou nám dáváni Francouzi, kteří mají demonstrace v krvi, horkokrevní Španělé a samozřejmě Řekové. Gigantické demonstrace statisíců lidí v ulicích, barikád, hořících aut a dělobuchové války policie s demonstranty jsme u nás v uplynulých dvaceti letech mohli vidět leda v televizi.

U nás se vždy protestovalo tak nějak poklidně. Raději jsme diskutovali. Kdo si například dnes ještě vzpomene na iniciativu Děkujeme, odejděte? Podpisová akce nikam nevedla, nikdo neodešel, takže se vlastně jen děkovalo. Rozmach podobných hnutí a aktivit souvisí s rozvojem internetu. Češi milují klikací protesty. Něco lajknout, někam se podepsat, být něčeho členem (virtuálně), něco sdílet (virtuálně). To nám jde.

Velmi dobře to dokumentuje situace kolem akcí na podporu jednotlivých lidí, kteří nějakým způsobem postavili systému. Máme tu Fanclub Libora Michálka, který poukázal na korupci na Ministerstvu životního prostředí, skupinu Já jsem Roman Smetana na podporu olomouckého řidiče MHD, který jde do vězení za čmárání na předvolební plakáty. Podobná skupina vznikal i na podporu umělce Romana Týce, který šel sedět za přemalovávání panáčků na přechodu. Tyto skupiny dostávaly poměrně velkou pozornost v médiích a vytvářel se dojem, že se o těchto lidech mluví, že za nimi společnost stojí a požaduje nápravu věcí. Jenže do ulic se nikomu moc nechtělo a facebookové protesty českou vládu vůbec neděsí. Proto je Libor Michálek na dlažbě, Roman Týc si poseděl ve vězení a Romana Smetanu hledá dnem i nocí policie, aby ho mohla dopravit do vězení.

Protesty na podporu jednotlivců u nás tedy moc nefungují. Jak je to ale s celostátními tématy a požadavky na odstoupení konkrétních ministrů nebo celé vlády? Tady už je situace o poznání lepší. Demonstrace už si vyzkoušeli například lékaři, učitelé, studenti a za Fischerovy vlády demonstrovali dokonce i vědci. Demonstrace profesních skupin svolávají většinou odborové organizace. Právě odbory jsou hlavním tahounem a organizátorem většiny protivládních protestů. Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) zastřešující přes třicet odborových organizací bojuje proti současné vládě prakticky od jejího vzniku. Jak si ovšem sami odborářští bossové stěžují, do ulic se jim nedaří dostat tolik lidí, aby to vládou zatřáslo. Otázka je, na kolik jsou odbory schopné mobilizovat občany. Především mladým lidem už dneska slovo odbory nic neříká a považují je za jakýsi přežitek. Jestliže hlavní tváří odborů je jejich předseda Jaroslav Zavadil, kterému táhne na sedmdesátku, pak se není ani moc co divit. Členská základna odborů je rok od roku menší a ČMKOS by měla projít zásadní reformou, především co se týče prezentace a schopnosti oslovit lidi. Kauza, kdy odborářští šéfové jedou kamsi na golf, zatímco lidi mrznou na ulicích na jejich demonstraci, poškodila renomé odborů možná víc, než si sami uvědomují. Velkou zkouškou síly odborů bude plánovaná obří demonstrace, která proběhne v rámci kampaně Stop vládě na Václavském náměstí 21. dubna. Na její organizaci se ČMKOS spojila s několika dalšími neziskovými organizacemi.

Jaroslav Zavadil | Foto: ČTK, ČT24

Jednou z nich je občanská iniciativa pro kritiku vládních reforem ProAlt. Levicové seskupení funguje od roku 2010 a stalo se v současnosti pravděpodobně nejznámější občanskou iniciativou bojující proti Nečasově vládě. Mediálně nejznámějšími tvářemi jsou Jiří Šteg, Ondřej Lánský a Tereza Stöckelová. Velmi blízko k nim má i známý sociolog profesor Jan Keller. Přestože již dva roky neúnavně pořádají diskuse, přednášky, workshopy a demonstrace, ukazuje se stále více, že nemají potřebnou sílu k tomu, aby dostali do ulic statisíce lidí. Proto se spojují při organizování demonstrací s odboráři. Proč nezískává ProAlt masovější podporu obyvatel se dá těžko odhadnout. Pro některé jde možná spíše o intelektuálskou skupinu a k intelektuálům má mnoho lidí odpor, pro jiné jsou příliš levicově zaměření, dalším možná vadí jejich propalestinské názory v oblasti zahraniční politiky. Pravděpodobně jsou to všechny tyto důvody dohromady.

Iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ

Jestliže by se členy ProAltu dalo označit s jistou mírou nadsázky jako salónní levicové intelektuály, pak na zcela opačném konci je dnes často diskutovaná Holešovská výzva. Rozhořčená, živelná a nepromyšlená výzva k celkové radikální změně politického systému v České republice vedená amatéry (taxikář, vojenský zásobovač) vzbudila od samého počátku velký rozruch. Představitel výzvy Jaroslav Popelka byl totiž pozván do pořadu ČT Hyde Park. Jeho vystoupení se nedalo nazvat jinak, než jako mediální sebevražda. Moderátor Daniel Takáč rutinérsky griloval zcela popleteného Popelku a naprosto ho zesměšnil. Dlužno konstatovat, že si za to mohl Popelka sám, protože nebyl schopen odpovídat prakticky na nic. Přesto jeho vystoupení vzbudilo ohlas až u Miroslava Kalouska, který prohlásil, že Holešovská výzva útočí na demokratický režim v České republice. Po televizním vystoupení a první demonstraci se členové vedení výzvy mezi sebou pohádali a nyní není jasné, kdo vlastně výzvu reprezentuje. Přes všechnu kritiku z řad politiků, politologů a komentátorů se ukazuje, že nespokojenost v současnosti už dosáhla až do nejnižších pater společnosti a nutí k politickému aktivismu lidi, kteří by se jinak do podobných akcí nikdy nepustili. Zatímco iniciativa ProAlt přesně zapadá do schématu standardně fungující občanské společnosti bojující za zájmy většiny, Holešovská výzva ukazuje, že se radikalizují všechny vrstvy společnosti a frustrace z politiky začíná představovat nebezpečný fenomén, který se dostává mimo kontrolu. Přesto se ani Holešovské výzvě nepodařilo zaplnit náměstí a ulice takovým počtem lidí, aby to mělo zásadní vliv na českou politiku.

Slávek Popelka | Foto: ČT24

V oblasti protivládních aktivit zbývá zmínit ještě jeden fenomén, který sice pracuje na úplně jiné platformě a nedá se od něho čekat svolávání demonstrací, zato má reálnou možnost výrazně zasahovat do politického dění. Je to internetové hacktivistické hnutí Anonymous, které začíná stále více prosazovat své zájmy a mluví i do politiky. Anonymous se dostalo do povědomí lidí především globálním odporem proti smlouvě ACTA. V českých poměrech se Anonymous prezentují zveřejňováním osobních dat členů ODS, včetně telefonů, rodných čísel a dalších údajů. To ODS skutečně vyděsilo, možná více, než všechny Holešovské výzvy a odboráři dohromady. Když se k tomu připojí české stránky wikileaks, zdá se, že Anonymous podporovaní Českou pirátskou stranou, našli Achillovu patu českého establishmentu, který si s internetem zatím neví příliš rady. Únik kompromitujících dat, mailů nebo nahrávek na internet může položit jakoukoliv vládu mnohem rychleji, než generální stávka a statisíce lidí v ulicích. Na druhou stranu nahrávky v kauze Bárta nebo Bém jasně ukazují, že politici jsou schopni ustát a unést prakticky všechno.

Anonymous

Výlet po protivládních luzích a hájích ukazuje, že ve společnosti obsazené lobbyisty a zkorumpovanými politiky je dostatek sil k odporu a jeho formy a podoby jsou rozmanité. Tlak na vládu je velký a stále roste, nicméně chybí mu to jediné, koordinace a jasný směr. Jedině spojení všech výše zmíněných hnutí a organizací může přinést výsledek. Už 21. dubna se ukáže, jak účinné bude spojení odborů s dalšími 30 neziskovými organizacemi. Největší polistopadová demonstrace už klepe na dveře.

zdroj: https://pravdu.cz/brit-tomase-chalupy/lesk-a-bida-protivladnich-hnuti